eliskaByla malinká, seděla kousek od okraje a lehoučce se třásla. Zimní slunce se od ní odráželo způsobem, který by byl dechberoucí – kdybych tedy uměl dýchat jako lidé tam dole.
Trvalo mi celou věčnost, než jsem sebral odvahu ji oslovit.
“Tak skočíš?”
Trhla sebou, znovu se kolem ní utvořila plejáda barev.
Upřela oči do temnoty za mnou. “Kdo je tam?”
“Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit.” Udělal jsem pár opatrných kroků dopředu. “Jen jsem viděl, že už tu čekáš od včerejška. Tak jsem chtěl vědět, jestli budeš večer s náma skákat.”
“Bojím se…” špitla.
“To jsou tvoje první Vánoce?”
Zaváhala a pak kývla. “Vlastně moje první zima.”
Popošel jsem ještě kousek a dosedl vedle ní. “A jak se to stane, že takový nováček dostane tak důležitou noc?”
Odpověď jsem tušil, stačilo se na ni podívat.
“Protože.. protože jsem všechny testy zvládla brzo a taky.. jsem se líbila.” Poslední sotva slyšitelně zamumlala.
“To se nedivím.”
Ošila se a zase po mně hodila odlesky slunce. Ale přišlo mi, že jsem jí zalichotil, protože si poposedla o nepatrný kousek blíž a začala vyzvídat. “Ty padáš rád?”
“Je to to nejlepší vůbec. Na Štědrý den se skoro nikdy nelétá, je to velká prestiž.” Pokusil jsem se nenápadně nafouknout a taky po ní hodit pár světýlek, ale nešlo mi to zdaleka tak hezky.
“Hm.” Přimhouřila oči. “To zní jako dobrej blábol.”
Dostala mě, musel jsem se zasmát.
“Proč doopravdy rád létáš?”
“Protože…” Zahleděl jsem se do temna pod námi. Došlo mi, že jí dlužím upřímnější odpověď.
“Nikdy nevíš, kam dopadneš. Může to být obrovské pole kde není nic kromě pobíhajících srnek. A pak je všude ticho a ležíš tam a koukáš na hvězdy nad sebou. Nebo to může být obrovské město kde je strašně moc lidí a všichni někam spěchají a vzduch je nabitý očekáváním .. Ale tak jako tak, zažiješ pocit úžasný svobody, jsi to jenom ty a vítr a je to hrozně intenzivní a krásný.
A taky je malinká šance, že uděláš někomu radost. Nevím proč, ale lidi tam dole hrozně moc chtějí sníh na Vánoce. Když nás vidí, úplně se rozzáří, skoro jak… ” v tu chvíli mi došlo, že jsem se na ni díval možná až moc upřeně. “No, skoro jak něco fakt hezkého, co září.”
“Lidi mají radost?”
“Jo. Fakt velkou.”
Začínal jsem z ní cítit frustraci. “Někdy si myslím, že jsem se narodila úplně špatně. Jsem sněhová vločka ale bojím se výšek a je mi pořád zima. Co když to nedokážu?”
“Pomůžu ti. Poletíme spolu.”
Pak jsme tam seděli spolu a povídali si o nekonečném prázdnu, ve kterém jsme se oba narodili, o naději, o strachu, o lehkosti, se kterou se zas a znovu vrháme do náruče neznámu, o tom, jak musíme začínat pořád znova a znova. A taky o tom, jak trochu závidíme lidem tam dole, protože oni to tak vůbec nemají.
O tři hodiny později jsme stáli na samém okraji toho největšího mraku.
“Zavři oči a něco si přej,” zavolal jsem na ni přes hukot větru.
Chytla mě za ruku, a mně blesklo hlavou – možná, že na Vánoce se sny opravdu plní.
Potom nás sebral vítr.
“Zavři oči a něco si přej,” zašeptal.
Vzal její tvář do dlaní a chystal se ji políbit, když v tom jí na špičku nosu dopadla úplně malinkatá vločka, zableskla se ve svitu pouliční lampy a roztála.
Otevřela oči a usmála se na něj.
Možná, že na Vánoce se sny opravdu plní, napadlo ho.