eliskaSedělo na sedačce karlínské tramvaje č. 8. Nastupující lidé, ponoření do svých vlastních myšlenek, mu nevěnovali sebemenší pohled. Ranní vzduch proudící dovnitř miniaturním okénkem se mísil s koktejlem ranních parfémů.
Protivný drnčivý zvuk se ozval znovu a odstředivá síla se mu opřela do bílého nitra. Sklouzlo po sedačce trochu dozadu. Uvnitř něj to zoufale zašplouchalo.
S každou další minutou upadalo do čím dál hlubší skepse.
Možná že to je kec, možná, že nemáme spřízněné duše.
Někoho, kdo nás doplní.
Kdo bude tím perfektním protikladem.
Kdo nám dodá do života dost chuti a barvy.
Šplouch šplouch.
Zahledělo se na zachmuřenou oblohu venku.
Necítilo se vůbec dobře.
Možná, že začínalo být dokonce trochu zkažené…
Proč je nutné všechny cpát do krabic?
Proč nám berou jedinečnost?
Na každého akorát dají nálepku, datum předpokládané trvanlivosti, a vyšlou ho do světa.
Tramvaj zastavila na další zastávce.
Uvnitř jen bílé prázdno, prázdno plné laktózy…
Najednou ozval malý hlásek.
„Mamíííí…“
„Mamíí, proč je na sedačce mlíko?“
„Já nevím, asi ho tam někdo zapomněl…“
„Můžeme ho vzít domů? Uděláme kakao!“
Nebo možná, možná na nás někde ten perfektní protiklad čeká.
