eliskaŘÍJEN
Kapitán krátký krk pozoroval klidnou říční hladinu. Mhouřil oči do zapadajícího slunce, které kreslilo kouzelné odlesky na listech okolo stojících stromů. Jeden se právě uvolnil, pomaličku snesl na vodní hladinu a vydal se na pouť po proudu. Byl to vskutku malebný podvečer, jeden z těch vzácných, kdy už se léto s městem nadobro rozloučilo, ale lezavý déšť a mlhy se v něm ještě nezabydlely.
Byla jen škoda, že jediný, kdo tu chvíli nedokázal ocenit, byl právě Kapitán krátký krk. Byl totiž zcela ztracený ve své hlavě. A tak tohle všechno, od zbarveného listí po krásné počasí, mu právě v onen večer bylo úplně ukradené.
Co bylo rovněž ukradené, ovšem trochu v jiném slova smyslu, byla věc, ve které Kapitán seděl.
Bylo to staré oprýskané šlapadlo ve tvaru labutě.
Šlapadlo pocházelo z půjčovny Sergejovy vodní radovánky, která se nacházela několik desítek metrů proti proudu od místa, kde Kapitán právě seděl. Půjčovnu vlastnil samotářský muž ruské národnosti, který celoročně chodil v černém roláku a ve slunečních brýlích a se zákazníky téměř nemluvil. Podnik sám o sobě – kromě poněkud zvláštního majitele – nebyl ničím výjimečný, ba ani toto konkrétní šlapadlo nijak nevybočovalo z řady ostatních nemotorových plavidel, které zde bylo možné za sto korun na hodinu zapůjčit.
To, že Kapitán seděl zrovna v tomto šlapadle, bylo poněkud zvláštní, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že Kapitán byl také labuť. Za druhé proto, že šlapadlo ukradl on.
Ke krádeži došlo začátkem jara, když se Kapitán a jeho kolega Tiepeero vraceli z večírku firmy Výrobna kov, peří, kůže & spol. Ač se tento poněkud neočekávaně protáhl do brzkých ranních hodin, byl zoufale nudný. A tak zatímco zbytek účastníků zápasil s tóny karaoke, a jejich šéf zachmuřeně posedával u baru, oni dva se vytratili zadními dveřmi a s lahví malinové limonády pod křídlem se vydali směrem na nábřeží. Tam jim padl zrak na osamělá zakotvená šlapadla. Na Kapitánův návrh se vplížili na molo, Tiepeero bleskurychle přežvýkal lano a naskočil dovnitř, Kapitán se ponořil pod stroj a takto společnými silami dopravili stroj až ke Střeleckému ostrovu. Kapitán během cesty poněkud vystřízlivěl, a bohužel také obdržel několik tupých ran do zobáku od Tiepeera, který se neuváženě pokoušel šlapat. Za rozbřesku pak seděli ve šlapadle a zatímco jim schlo peří, přemítali, co podniknout dál.
“Přiopeřený dnes nebyl vůbec ve svý kůži.” Tiepeero odšpuntoval malinovku a vydatně si lokl. “Na zítřek svolal velkou schůzi a prý se bude propouštět. Výrobna jde ke dnu. A asi tuším, kdo půjde na řadu jako první.”
Kapitán vylovil z vody rozespalou žábu, pleskl si ji na bolavý zobák a tázavě se zahleděl na svého kamaráda. “Snad nemyslíš..?”
“Nemáme v marketingu co dělat. Už jsme nevypustili novej produkt jak je rok dlouhej. Potají pod stolem maluju komiksy už dva měsíce.” Tiepeero pokrčil rameny. “Jsme zadlužení až na půdu. Ani ty nový zakázky na péřový deky v zimě nepomohly.”
“Hmm. Tak budeme muset to vyhazováníčko trochu překazit. Přijít s nějakým novým projektem. Koneckonců, tady máme milionový nápad přímo pod sebou.” Kapitán zaklepal na krk šlapadla.
Tiepeero povytáhl obočí. “Šlapadla?”
“Se ví. Už o tom přemýšlím nějakou dobu. Sleduju toho týpka z půjčovny a přijde mi, že kšefty vůbec nemá špatný. Akorát bych to trochu… poupravil pro nás.” Kapitán se zazubil, setřásl už trochu zteplalou žábu ze zobáku a velkým obloukem ji zahodil do Vltavy. “Tak do práce!”
Další den v kanceláři Kapitán s Tiepeerem před zbytkem týmu představili plán, doplněný o první nákres, který Tiepeero stihl zhotovit ještě cestou v tramvaji.
“…jak jsem již tedy předestřel v úvodu, nebude se jednat o labutí šlapadlo, nýbrž o člověčí, totiž lidské, chodidlo. Tak, jako lidé nasedají do šlapadel, aby se z nich staly labutě, a tím vzbudili zájem u opačného pohlaví, budou moci naši klienti nasednout do chodidel, aby se z nich stali lidé, a tak udělali totéž. Půjde o dokonalou randící revoluci!
Každá labuť si v našem areálu bude moci vyjít na procházku se svojí drahou polovičkou, případně bude moci nějakou polovičku… splašit. Je to tak ideální příležitost pro nesmělé labutě, jak se s někým se seznámit v naprosto unikátním, technologicky interaktivním prostředí.
Z důvodu omezené možnosti komunikace v chodidlech jsou ve strojích umístěné různobarevné komunikační diody a dva reproduktory, které se z technických důvodů nalézají ve spodní, totiž zadní části chodidla. Prosím pro nejasnosti zkonzultujte opět nákres. Tyto barevné diody dále umocňují moderní dojem a jsou tak ideálním prostředkem jak přenést labutí seznamování do nové dekády.”
Možná to bylo vlivem ohlušující kocoviny, možná, že se mu nápad skutečně zalíbil – ať tak či tak, šéf Výrobny Přemysl Přiopeřený dal projektu zelenou. Bylo to koneckonců příjemnější, než propouštět zaměstnance a odpovědnost mohl delegovat na někoho jiného.
Sestrojit první chodidlo trvalo necelý týden. Pracovalo na něm nepřetržitě ve dne v noci sedm labutích mechaniků. Kapitán dostal na starost dozor nad technickým zpracováním, Tiepeero začal nadšeně připravovat kampaň.
Po sestrojení prvního stroje, který dostal název LabTiap, proběhlo interní testování, na které osobně dohlédl sám Kapitán. Přiopeřený se poté vydal na první procházku, ze které se vrátil zcela nadšen, a okamžitě souhlasil s výrobou dalších dvaceti tří strojů.
Půjčovna pro veřejnost byla otevřena na Petříně za pompézního ceremoniálu. Zrovna začaly rozkvétat první třešně, což dodalo dokonalou romantickou atmosféru. U příležitosti této události vyšel v příloze Vltavského plátku rozsáhlý rozhovor s Přemyslem Přiopeřeným, který zde zasvěceně hovořil o revoluci v labutím seznamování a rozmachu labutího průmyslu, pózoval na mnoha fotografiích s rozkvetlými třešněmi v pozadí a svěřil se s peprnými detaily ze svého soukromého života.
Zanedlouho bylo v petřínském parku možné potkat kymácející se postavy, kterým z útrob vycházelo skřípění páček. Fronty byly v prvních třech dnech úctyhodně dlouhé a šéf Výrobny spokojeně odjel na dovolenou.
Bohužel, nadšení nemělo dlouhého trvání.
První problémový incident byl nahlášen hned měsíc po otevření. Jeden stroj samovolně opustil stanoviště a pokusil se neúspěšně projít zrcadlové bludiště. Zanechal zde značné škody, nemluvě o několika vyděšených turistech. Další chodidlo opustilo půjčovnu uprostřed noci a vydalo se bloumat na Strahovský stadion. Třetí se na několik dní ztratilo úplně a později bylo nalezeno ponořené v jezírku v Kinského zahradě – překvapivě však stále poblikávalo.
Další LabTiapy vypovídaly poslušnost přímo na procházkách, odmítaly zatáčet na jednu nebo druhou stranu, sprostě urážely klienty a jejich komunikační diody vydávaly prapodivné chrčivé zvuky.
Zájem labutí veřejnosti o procházky prudce opadl z obav o bezpečnost.
Přiopeřený se vrátil z prodloužené dovolené a na návrh marketingového oddělení kývl na nabídku živé reportáže Televize Brko. Přenos ovšem dopadl katastrofálně; nezkušený šéf byl před reportérkou značně nervózní a na konci uklouzl na banánové slupce a zlomil sobě i chodidlu krček.
Záznam reportáže unikl do zahraničních médií, a kromě zesměšnění Přiopeřeného se začaly množit spekulace, že technologie LabTiapů neodpovídá evropským ptačím standardům.
Na konci letní sezóny byl LabTiap v Praze neoficiálně stažen z prodeje, půjčovna chodidel uzavřena a Přemysl Přiopeřený rezignoval na funkci šéfa Výrobny.
Kapitán seděl ve šlapadle, pozoroval říční hladinu a přemýšlel.
Dle jeho očekávání chodidla nepřinesla firmě zdaleka takový výnos, jaký Přiopeřenému na začátku jara naslibovali. S takovým hloupým plánem jako byla randící půjčovna to bylo naprosto pochopitelné.
Teď byla jen otázka, jak se situace bude vyvíjet nadále.
Zašmátral po své levici po placatce. V naději, že z ní dostane poslední zbytky malinové limonády, ji otočil dnem vzhůru, avšak marně.
Vzdychl, znovu se zahleděl na krk šlapadla a napadlo ho, jestli ho někdo postrádá.
ŘÍJEN, o dva týdny později
Bylo krátce po poledni, Tiepeero seděl rozvalený na své kancelářské židli, hlavu měl opřenou o stůl a klimbal.
Na jeho obrovském stole se rozdrnčel telefon. Tiepeero sebou škubl, napřímil se a převrhl přitom nádobu s duhovým inkoustem. Překvapeně se zahleděl na přístroj, který poprvé od doby, kdy se stal šéfem Výrobny, vydával zvuky. Natáhl se pro sluchátko a opatrně jej zvedl. “Halo? … Ano, to jsem já. …Nikoliv, ten tu není. Už tu nepracuje, můžete se mnou. Rozumím. .. Ach tak. .. Diskrétnost je samozřejmostí. Rozumím. Budeme očekávat. Rozumím. Na slyšenou.” Ještě chvíli se díval na sluchátko, pak ho pomalu položil zpět do vidlice a začal náhodně přerovnávat listy, které měl před sebou na stole. Až po chvíli si všiml, že ve dveřích stojí Kapitán a tváří se nadmíru spokojeně.
“Tak co, Tiepeero, neříkal jsem to?” Kapitán na něj spiklenecky mrkl. “Kape ti inkoust na zem.”
PROSINEC, o rok později
Kapitán krátký krk mhouřil oči do zapadajícího slunce.
Měl za sebou opravdu náročný den. Od rána střídavě dohlížel ve skladu na dokončení několika velkých zahraničních zásilek a účastnil se dlouhé schůze za zavřenými dveřmi.
Po tom, co Tiepeerovi v říjnu zvonil telefon, události nabraly rychlý spád.
To, že je technologie, kterou nainstalovali do LabTiapů, naprosto nevhodná na volnočasové aktivity pro veřejnost, Kapitán moc dobře věděl.
Koneckonců, sám ji přeci navrhl.
Její potenciál pro špionáž byl však obrovský. Rozruch, který vzbudila zdánlivě nefunkční chodidla, upoutal pozornost hned dvou významných zahraničních tajných služeb. Výrobnu kontaktovaly v krátkém sledu za sebou, a další soukromé firmy se přidaly později na podzim. Rok po představení původního nápadu došlo k významnému rozšíření Výrobny a otevření první zaoceánské pobočky.
Tiepeero byl momentálně opět na služební cestě – Kapitánovi řekl, že se možná zdrží déle, neurčitě se vymluvil na osobní důvody a před odletem si neustále rovnal peří na hlavě.
Kapitán spokojeně zabručel. Všechno to do sebe nakonec docela hezky zapadlo. Upravil si límeček svého nového černého roláku, který dostal k Vánocům, a zahleděl se do dáli.
Poslední sluneční paprsky se odrazily od ledu a z nebe se začal sypat sníh.
