eliskaI.
Byla jedna lama
Ta lama žila ve velkoměstě, měla ráda dobrodružství a byla tuze hloubavá.
Jednoho dne se lama rozhodla, že po vzoru ostatních, co žijí ve velkoměstě, by také chtěla pracovat v korporátu.
Co je to takový korporát, ptáte se?
Na tuhle otázku ani sama lama neznala odpověď. Ale protože to byla lama hloubavá, rozhodla se, že ji najde. Přeci tolik lidí pracuje v korporátu, něco na tom musí být!
Když se lama rozhodla, nevěděla však, kde korporát najít. I ptala se proto svého kamaráda toulavého kocoura, jak takový korporát vypadá.
“To jsou ti, lamo, takové veliké budovy se spoustou skla a železa, kde je velmi málo rostlin. Ale nevím nevím, jestli se ti tam bude líbit.” Kocour to však dále nerozváděl, zabýval se zrovna důkladným olizováním svého ocasu.
A tak lama zůstala na rozhodování sama.
II.
I našla tedy lama tu nejvyšší budovu ve svém velkoměstě, která měla spoustu skla a železa a co nejméně rostlin, a jednoho dne se tam vydala.
Na recepci řekla: “Dobrý den, já jsem lama a chtěla bych u vás v korporátu pracovat.”
Recepční ani nemrkl, ani mu nepřišlo divné, že před ním stojí lama – ono v takovém velkoměstě si časem zvyknete na ledacos. Lamě podal malou plastovou kartičku a řekl jí, že ve druhém patře zrovna shánějí na nějaké ty administrativní pozice, tovíte.
Lama důležitě pokývala hlavou a kartičku si vzala. Zkusila do kartičky trochu kousnout, ale hned ji zabolely zuby. Usoudila, že ji tedy asi bude muset spolknout najednou. Nebyl to moc příjemný zážitek, ale co by neudělala pro svou vysněnou práci.
Pak našla požární schody a vyťapkala do druhého patra.
Ve druhém patře byla velmi dlouhá šedivá chodba s malými okénky u stropu a na konci té chodby dveře. Lama docupitala chodbou ke dveřím a kopýtkem zaklepala. Otevřel jí malý trochu legrační člověk s vázankou kolem krku.
Lama kývla na pozdrav a pravila: “Dobrý den, já jsem lama a jsem tu na ty-pozice-tovíte.”
Člověk se zatvářil překvapeně. Pravdou bylo, že byl poslední den výběrového řízení a dosud se nepřihlásil jediný uchazeč. Nevěděl ale, jestli je moudré zaměstat lamu – chovala se zmateně a navíc kdoví, jakou bude chtít výplatu, taková lama toho sežere až hrůza. Rozhodl se tedy, že jí nedá prostor pro vyjednávaní. Nasadil autoritativní tón a vybafl: “Jdete pozdě! Tak to tady podepište a zítra na čas.”
Lama byla také zaskočená. Vypadalo to, že si ji s někým spletli. Ale pravděpodobnost, že už tu byla nějaká jiná lama byla velmi malá. Ten člověk asi nebude příliš důvtipný, pomyslela si.
Rozhodla se ale, že se nebude zbytečně vyptávat. Někde lama začít musí, když chce budovat kariéru v korporátu. Obtiskla své kopýtko tam, kam jí člověk ukazoval, ujistila jej, že zítra přijde včas, rozloučila se a pádila chodbou nazpět.
“Tak nashledanou!” Slyšela za sebou ještě. “A dole vraťte kartičku od výtahu!”
Ajaj! řekla si lama.
Ale byla ráda, že má práci v korporátu a cestou domů si vesele pobrukovala.
III.
Na první den v korporátu si lama přivstala. Vzala si s sebou na svačinu svůj oblíbený jetelový sendvič, načechrala si srst a vydala se vstříc dobrodružství.
Na recepci vysoké prosklené budovy dostala další kartičku, kterou tentokrát nespolkla.
Ten legrační člověk s vázankou se ukázal být jejím šéfem. Na začátek lamě přinesl spoustu papírů, celý vysoký stoh, a dal jí za úkol, aby je správně roztřídila do složek. Lamě se z té představy udělalo trošku nepříjemně, zejména protože neuměla tak úplně číst. Rozhodla se je proto třídit podle velikosti písmenek a toho, jak zajímavě vypadají.
Po několika minutách lama usoudila, že zajímavě nevypadá ale lautr žádný papír, protože všechny mají moc malá písmenka a vůbec žádný obrázek. I našla proto v šupleti razítka různých barev a začala na každý papír dávat od každé barvy jedno, aby ty papíry nebyly tak nudné.
Na konci dne přišel šéf a když viděl tu spoušť, velmi se rozzlobil.
Ajaj! řekla si lama. To se tedy moc nepovedlo.
Ale rozhodla se, že se nenechá odradit.
IV.
Uvnitř vysoké prosklené budovy vskutku nebyly žádné rostliny. Za sklem ale byly moc krásné stromy. Vždycky, když měla lama kousek volna, šla na chodbu, prostrčila čumák malinkým okénkem u stropu a dýchala čerstvý vzduch.
Občas jí na čumák sedl čmelák a povídal, co se děje venku.
Lama mu na oplátku vyprávěla, jak se jí daří v korporátu. Už se naučila správně třídit papíry, ale stejně nerozuměla, proč jich lidé mají tolik a pořád vytvářejí nové a nové. Navíc ani na chuť nebyly nic moc – to takový jetelový sendvič, to byla jiná báseň.
Co ale lamě chutnalo velmi byla kávová zrnka. Jednou je objevila pod pokličkou zvláštně vypadajícího přístroje v kuchyňce, který podivně chrchlal. Pak ale lama omylem zmáčkla tlačítko nahoře a vytekla hnědá tekutina, o kterou si spálila čumák. Nerozuměla, proč mají lidé v korporátech tak nebezpečné věci.
V.
Časem si lama všimla, že šéf je poměrně nerudný a roztěkaný, málo mluví na lamu a hodně mluví do svého telefonního aparátu, který pořád zvoní. Pokaždé, když zazvonil, se lama trochu lekla. Jednou, když se pohupovala na židli, všimla si, že od telefonního aparátu vede dlouhý černý kabel, který končí ve zdi. Protože byla lama hloubavá, začala přemýšlet, jestli by aparát stále zvonil, i kdyby kabel do zdi nevedl. Počkala tedy, až šéf odejde z kanceláře a vydala se na průzkum. Zkusila do kabelu trochu kousnout, a k jejímu překvapení nekladl zdaleka takový odpor, jako kartička z recepce. Během pár chvil se jí podařilo jej přežvýkat.
Telefonní aparát v ten moment utichl.
Lama měla ze sebe dobrý pocit, ale jen do chvíle, než přišel šéf a rozkousaný kabel uviděl. Velmi se rozzlobil, přestože bylo v tu chvíli v kanceláři krásné ticho.
Ajaj! Řekla si lama. Tak to se tedy nepovedlo.
Když šla toho dne domů, slunce už zapadalo a lamě bylo trochu smutno.
VI.
Jak ubíhaly dny v korporátu, lama byla čím dál více zadumaná.
Často postávala u kávovaru, chroupala kávová zrnka a pozorovala ostatní. Přemýšlela, proč jsou všichni stále ve spěchu a tváří se tak seriózně.
Už pochopila, k čemu je ta hnědá tekutina z kávovaru. Také pochopila, že vaření kávy používají lidé jako docela účinný způsob, jak plácat korporátní čas.
Podezřívala je, že ale nikdo z nich dosud nepřišel na to, jak ho získat zpátky.
Občas se procházela dlouhou šedivou chodbou a pobrukovala si, ale ošklivý koberec všechny zvuky pohlcoval, a tak jí ani tohle nedělalo skoro žádnou radost.
Jednou z dlouhé chvíle zkusila znovu ochutnat dokumenty na šéfově stole, jestli náhodou nebudou trochu lepší než ty její. Nebyly, a po zbytek dny si tahala z tlamy kousky rozmočeného papíru, což jí na náladě nepřidalo.
Večer chodila lama domů unavená a s rozcuchanou srstí.
VII.
Jednoho dne přišla lama do korporátu a necítila se vůbec ve své kůži.
Seděla u svého stolu a bylo jí tuze úzko.
V uších jí hučelo, kopejtka ji brněla a očka ji pálila.
Před sebou na stole měla další hromadu papíru a telefonní aparát znovu začal zvonit.
Lama se nadechla, vzala do ruky pero a na dokument úplně nahoře napsala
Dala na papír razítka od všech barev, co našla v šupleti, obtiskla na něj své kopýtko, a odnesla jej svému šéfovi.
Ten zrovna bafal něco do svého telefonního přístroje, takže si lamy vůbec nevšiml.
Lama se vydala rovnou na Nádraží Lamešice. Z peněz, které si vydělala v korporátu, si zakoupila jízdenku na nejdřívější vlak.
Seděla ve velkém kupé, přežvykovala jetelový sendvič a pozorovala ubíhající krajinu.
Tohle bude parádní dobrodružství, pomyslela si lama.
