eliskaUsadili se proti sobě na zídce, krabici pizzy položenou mezi sebou. Vytáhl první trojúhelníček, zakousl se do něj, podíval se na ni a tázavě zvedl obočí.
Nadechla se. “Takže chceš to slyšet?”
“No jasně.”
“Tak jo.” Otevřela ošoupaný sešit a začala číst.
I.
Nervózně postávala u vchodu a pokukovala střídavě na parket, střídavě jeho směrem. Pak se v jeden moment rozhodla a vyrazila.
Zastavila se přímo nad jeho stolkem.
“Ehm, ahoj?”
“No nazdárek.” Ani nezvedl oči od monitoru.
“Mám.. otázku.”
“Anoo?”
“Tančí tradičně DJ či netančí?”
“Tradičně rozhodně DJ netanční.”
“Aha.” Zaváhala.
“Ale je možné, že netradiční DJ -” konečně zvedl oči a mrkl na ni, “udělá výjimku. Nech se překvapit.”
Naklonila hlavu na stranu a v očích se jí zaleskly jiskřičky.
“Nu dobrá. Tak zatím.”
II.
Klopýtal po cestě, její ruce zezadu na očích, noční vzduch ho studil v nosních dírkách.
“Hlavně se nekoukej!” připomenula mu už poněkolikáté.
“Nekoukám se. Kam jdeme?”
“Uvidíš.”
“Nic nevidím.”
“Za chvíli uvidíš.”
Ušli ještě kousek a konečně se zastavili.
“Tady. Teď si lehni. Na zem. Na záda.”
Zaskučel na protest, ale poslušně se natáhl do navlhlého studeného listí. Slyšel, že si lehla vedle něj.
“Už můžu koukat?”
“Jo.”
Otevřel oči.
Chvíli nepromluvil.
Pak otočil hlavu jejím směrem, pousmál se a natáhl k ní ruku. Vložila svoji dlaň do jeho, a společně zírali do hvězdného nekonečna, zcela ztracení.
III.
Viděla ho už z dálky, jak chodí na hřišti dokolečka.
Posledních pár kroků doběhla. “Promiň, jdu pozdě…”
Všimla si výrazu v jeho obličeji a zarazila se. “Co se děje?”
Najednou jí přišel jinej. Něco na tom pohledu ji provrtávalo skrz naskrz a pochopila, že už se před ním neschová.
Nadechl se.
V poslední chvíli zpanikařila, připlácla mu ruku na pusu, rychle ho objala a zašeptala mu něco do ucha.
On pak pozoroval, jak její postava mizí v dálce a její stopy se rychle plní sněhem.
IV.
Když dočetla, slunce už dávno zapadlo za obzor a zídka prochladla.
Prázdná krabice ležela na zemi pod nimi.
“Víš, že to takhle ale nebylo? Strašně si vymejšlíš.”
“Vždyť to je pohádka,” namítla.
“Hmm.”
Poposedla si k němu blíž.
“Zima?” Podal jí bundu.
“Dík.”
Chvíli seděli mlčky a pozorovali světélkující město.
“A jak to teda bylo dál?”
Usmála se a položila mu hlavu na rameno.
“Dál zatím nevíme.”